Audiowalk
01
Farmářský obchůdek
V rámci vesnice existují různá místa sociálního setkávání. Patří k nim místní hostinec, fara nebo autobusová zastávka. Staré fotografie dokládají, že hostinec Na růžku (Wirtshaus am Eck) zde fungoval už začátkem 20. století. Rodina Rothova, která se sem přistěhovala ze Znojma, si zde pronajala obecní hospodu a vybudovala si tak v novém bydlišti svoji existenci. Současnými majiteli, kteří hostinec převzali v roce 2021, jsou kuchař a zubní lékařka z Retzu. Chtěli tady vytvořit místo, kde by se obyvatelé rádi setkávali a trávili spolu čas. V současnosti sem nacházejí cestu hosté z okolních obcí a turisté z Česka i odjinud, aby si pochutnali na řízku s bramborovým salátem nebo zapečeném toustu se šunkou a sýrem, nebo si dopřáli pivo či sklenku vína. Naproti hostince se v prostorách bývalého tanečního sálu nacházela vesnická diskotéka. Fungovala zde i kuželna a pivní zahrádka, a všechna tato zařízení nabízela obyvatelům obce zpestření každodenního života. Nedaleko bylo provozováno dokonce i kino. V současnosti využívá budovu bývalé vesnické diskotéky obchodník s použitým zbožím jako výstavní a prodejní prostory. Zábava se však nikdy neomezovala jen na území vesnice, což platí v nezměněné podobě doposud: Dosah místních obyvatel vždy přesahoval rámec obce, takže možnost setkávání různých generací vždy poskytovaly i jiné lokality v Retzu a jeho okolí. Podle toho, nakolik byl daný člověk mobilní, byly pro něj tyto další možnosti snadněji nebo obtížněji dosažitelné. Infrastruktura lokální veřejné dopravy je na venkově poměrně omezená. Život ve vesnici byl často v prováděných výzkumech popisován jako velmi čilý. Až do poloviny 20. století zde panovala vysoká míra sociální kontroly. Zdá se, že všichni obyvatelé znali podrobnosti o vztazích, přátelství a láskách, důvodech úmrtí, nemocech, ranách osudu nebo zvláštnostech svých vesnických sousedů, a všechny novinky si vzájemně sdělovali. Toto prostředí vyžadovalo specifické strategie chování, protože člověk se musel chovat tak, aby to bylo pro vesnické společenství únosné. Tak například současná obyvatelka obce, která má necelých 60 let, se s námi podělila o zásadu, kterou jí kdysi prozradil její otec. Říkával, že na vesnici je potřeba s každým vycházet, jinak se člověk může rychle ocitnout úplně sám. Ačkoliv se tento hustý propletenec nejrůznějších závislostí a vzájemné kontroly na venkově v původní podobě již nezachoval, existuje zde i nadále podivuhodně detailní sociální povědomí.
02
Sociální život na vesnici
Nacházíme se před domem číslo 24 v ulici se současným názvem Waldstraße neboli Lesní ulice. Toto jméno nese ulice teprve od roku 2004; do té doby zde platila adresa: „Oberretzbach 42“. Počátkem 20. století zde Richard Roth provozoval kromě hostince, který jsme již viděli, také obchod se smíšeným zbožím – levé domovní dveře vedly do obchodu a okno vedle nich sloužilo jako výloha. Jeden z současných obyvatel vesnice si vzpomíná a doplňuje, že Rothovi byli původem tzv. Znojemáci, co přišli po první světové válce do Retzbachu, pronajali si v dolní části vesnice obecní hostinec a později koupili dům více nahoře ve vesnici, kde si zřídili obchod se smíšeným zbožím. V té době nebývalo bydlení v Retzbachu příliš komfortní. Nemovitost číslo 42 v Oberretzbachu patřila k lépe vybaveným domům, protože měla vlastní studnu. Díky tomu si mohla rodina Rothova ušetřit jinak pro obyvatele dosti častou cestu pro vodu k obecní studni a zpět. Rothovi dokonce vycvičili svého psa Buclíka, který žil jak tehdy bývalo zvykem venku na dvorku, a on vždy na povel skočil do oběžného kola a načerpal vodu. Manželé Rothovi měli dva syny, z nichž mladší syn Anton pokračoval po otci ve vedení zmíněného obchodu se smíšeným zbožím, zatímco starší syn odešel z vesnice do Vídně. Když později Anton přišel o život při nehodě na motocyklu, převzala vedení obchodu jeho vdova. Obchod i dům jsou dodnes obyvateli označovány původním jménem, říká se jim „u Rotha“. Se změnou ekonomické a sociální situace na venkově se zde změnilo i lokální zásobování. Obchod se smíšeným zbožím převzala kolem roku 1970 pekárna Blei, která sídlila v Retzu, a dodávala místním obyvatelům zboží denní potřeby všeho druhu až do roku 1999, tedy téměř tři desetiletí. Starousedlíci dodnes vzpomínají na nákupy v tehdejším obchodě „u Bleie“, dokonce někteří z nich chodili ještě i k „Rothovi“. Vyprávějí, jak čekávali jako děti u pultu, nebo dokážou dodnes přesně vyjmenovat, jak byl sortiment u zboží – od pohlednic a novin přes čerstvé potraviny jako mléko, sýry, maso nebo chleba a ovoce až po šicí potřeby. Historie tohoto domu, respektive obchodu, současně ilustruje historii lokálního zásobování na venkově: Po roce 1970 se prodej zboží denní potřeby postupně přesouval z jednotlivých obchůdků ve vesnici, což byly specializované drobné krámky nebo prodejny se smíšeným zbožím, do supermarketů v blízkých městech, jako je například Retz. Pátrání v historii domu s adresou Waldstraße 24 ukazuje, že se po dlouhou dobu jednalo o důležitý bod lokálního zásobování a setkávání. To je také důvodem, proč se současná majitelka rozhodla adaptovat bývalou výlohu jako prostor pro určitou formu představování a setkávání. Výloha, kterou vidíte v levé části fasády domu, prezentuje zhruba čtyřikrát do roka historické předměty denní potřeby nebo umělecké výstavy vědců a umělců z regionu.
03
Zásobování na venkově
Nyní se nacházíme zde na náměstí Brunnenplatz, český význam jména je „Náměstí s kašnou“. Jedná se o centrální místo celé vesnice, kde se dříve nacházela obecní studna – a pravděpodobně také mlýn. Pan Erich Pello, který obývá bezprostředně sousedící dům a ve volném čase se zabývá historií, popisuje výhodnou polohu své nemovitosti a vysvětluje, že zdaleka ne každý dům měl v 19. století vlastní studnu a proto bylo obrovskou výhodou mít obecní studnu hned před domem, a k tomu i malý rybníček. Sloužil pro husy, kachny a také jako zásoba vody na hašení Počátkem 20. století se vesnice vyznačovala ve venkovním prostoru čilým životem: Na cestách se proháněly volské a koňské potahy, skotačily tam děti a pohybovali se pracující lidé nejrůznějšího věku. Ve kbelících se voda odsud nosila do jednotlivých domů. Povrch silnic a cest ještě nebyl zpevněný, ale byl tvořen zeminou, lemovanou velkými stromy. V místech, kde končil chodník a začínala vozovka, býval většinou příkop, ve kterém si hrály děti. Dřívější živost ve stále větší míře ustupuje do pozadí, venku je většinou prázdno a ulice vypadají často jako po vymření. Platí to zejména pro pracovní dny a zimní období. Na mizející sociální kontakty na vesnici si stěžují hlavně starší obyvatelé, podle kterých už člověk na ulici prakticky nikoho nepotkává. Podobně jako všude jinde v té době, nastupovala i zde ve vesnici takzvaná „modernizace“, a s ní i zavádění motorů ve všech oblastech života. Jak je dokumentováno v místní kronice, byl mezi léty 1974 a 1980 v Retzbachu vybudován vodovod. Silnice dostaly asfaltový povrch a stále ubývalo volských potahů, koní a brzy i stromů. Na jejich místě se prosadily a objevovaly automobily, traktory a další motorová vozidla, a neustále jich přibývalo. Trend modernizace zasáhl i domácnosti a podniky. Bývalí vinaři, nyní penzisté - manželé Karola a Erich Landsteinerovi líčili, jak si vlastními silami kolem roku 1970 vybetonovali svůj dvorek. Museli to prý stihnout během jedné neděle, ačkoliv to byla obrovská dřina a museli si při rozbíjení udusané hlíny pomoci pluhem. Pokrytí hliněného dvora novým povrchem se stalo výrazem a symbolem vyššího životního standardu, znamenajícího komfort, čistotu a efektivitu. Nově příchozí obyvatelé z měst, kteří si v současnosti staré domy kupují, mnohdy odstraňují beton ze dvorů se stejnou námahou, s jakou byl aplikován, aby mohli vysadit zeleň a poskytnout prostor přírodě. Náměstí Brunnenplatz v současnosti obsahuje početnou směsici domů, která odráží pestrost architektonických stylů a způsobů života na venkově. Starousedlíci i nově přistěhovalí obyvatelé zde bydlí vedle sebe a vytvářejí společně místní atmosféru. Pozornost si zaslouží dům, který vypadá jako historický klenot. Tento dům je ozdobený sgrafitem. Je to speciální omítková technika, která vznikla v období renesance v Itálii, a v 16. století se pak rozšířila do mnoha oblastí ve střední Evropě, mimo jiné i zde u nás. V případě tohoto domu na náměstí Brunnenplatz se však jednalo o záměrnou rekonstrukci, kdy chtěl majitel dát starému selskému domu novou podobu. Nový majitel se po zakoupení domu před cca 20 lety radil o možnostech vzhledu fasády s výtvarníkem a restaurátorem Josefem Wintersteigerem. Ten mu bez dlouhých okolků navrhl: "Udělám ti sgrafito". S ohledem na význam vína pro celý region se majitel rozhodl vybrat jako hlavní motiv postavu Dionýsa, tedy řeckého boha vína.
04
Brunnenplatz
Sousedství sklepních vchodů, za kterými se rozkládají klenuté sklepy a podzemní chodby, se zde označuje jako „sklepní ulička“. Hospodáři, kteří se zabývali pěstování vinné révy a výrobou vína, v minulosti v těchto sklepích skladovali své víno, protože k tomu byla stálá teplota v podzemních sklepích, pohybující se mezi 10 až 12 stupni, velmi vhodná. Kromě toho sloužily sklepy ve zvláště chladných nebo horkých obdobích roku jako prostory sociálního setkávání. Občas narazíte v klenutých místnostech ještě i dnes na lavice a stoly vedle starých svícnů. V současnosti se sklepy využívají ke skladování vína stále vzácněji. Vinař Erich Nebenführ, který svůj podnik již předal synovi Alexovi, nám popsal, že jsou v „jejich“ sklepní uličce už jen jediní, kdo ještě skladuje ve sklepě víno. Popisuje, že tam, kde má sklep, teď již prakticky takzvaně „chcípl pes“. Ale ještě před takovými 40 lety to tam vyloženě žilo, hlavně při vinobraní, když všichni do sklepů sváželi šťávu z hroznů, to bývalo skutečně. Nebo v zimě, kdy se chodilo z jednoho sklepa do druhého, a domů pak člověk došel v podroušeném stavu – to prý bývalo ve sklepní uličce obvyklé… V současnosti jsou sklepní uličky ve Weinviertlu předmětem zájmu zejména historiků a turistů. Ve vesnicích Zellerndorf, Haugsdorf a Pillersdorf i v dalších obcích v regionu se v nich konají slavnosti, dny otevřených sklepů a řada dalších podobných aktivit, které lákají mnoho návštěvníků. Takzvaná „Osvěžovna (Trinkstation)“ je ve srovnání s historickými sklepy spíš novodobé zařízení, ve kterém místní vinařská rodina Ackerl podává svá vína a další nápoje. Hosté se občerstvují formou samoobsluhy a platí do instalované pokladny. Také na venkově je patrný trend směrem k přímému prodeji a možnostem samoobslužného nákupu: Hospodáři prezentují své zemědělské produkty v obchůdcích, přístřešcích nebo budkách, ze kterých si je zákazník může sám po zaplacení odebrat; v některých venkovských oblastech s čilým turistickým ruchem zabezpečují zásobení místními produkty i prodejní automaty na víno a nápoje, někde jsou to dokonce i lednice. Víno představuje pro oblast Weinviertel lahodný produkt, který utváří krajinu, lidi i jejich všední dny. Nesmí chybět jako samozřejmý doprovod sociálních setkávání, a zejména ani u jídla. Kolem vína se vlastně v oblasti Retzer Land točí hustě popsaný kalendář nejrůznějších akcí: Velmi dlouhý je například seznam okolních vinařských šenků – od prostého občerstvení na vinici až po vybrané lokály vinařů se špičkovou kuchyní. Kromě toho zde existuje řada akcí přesahujících rámec regionu, které oslovují široké publikum. Vrcholem je pak slavnost vinobraní v Retzu, která se koná každý rok koncem září a při které teče z kašen na Hlavním náměstí červené a bílé víno. Městem prochází slavnostní průvod nejrůznějších spolků, hudebních kapel a iniciativ, a kromě královny a krále vína je součástí průvodu také tzv. vinohradnická koza, zkonstruovaná z hroznů vína. Ta je považována za symbol plodnosti a má ve vinohradnictví dlouhou tradici. Oblíbená je rovněž akce Retzský týden vína (Retzer Weinwoche), během které představuje řada lokálních vinařů svá vína vypěstovaná v regionu. Při ochutnáváni nového ročníku se při této příležitosti setkávají místní obyvatelé, ale přijíždějí i četní návštěvníci a turisté.
05
Kellergasse
Nacházíme se ve stinném koutku, vhodném pro odpočinek. Stůl a lavice sem instaloval místní Spolek pro obnovu obce. Idylicky položený rybník vyzývá návštěvníky k odpočinku; po dlouhou dobu však měl rybník pro obec i důležitou zásobovací funkci. Jedná se o bývalý družstevní rybník, který poskytoval společně organizované dodávky ledu pro místní chladírnu. Díky tomu se v ní až do léta mohlo skladovat maso z domácích porážek nebo maso z ulovených kusů divoké zvěřiny. Toto chlazení bylo organizováno Mlékárenským družstvem Mitter-Oberretzbach. Jak vyplývá z kroniky obce Retzbach, bylo družstvo založeno roku 1909 a rozpuštěno v roce 1976. Amatérský historik Erich Pello doplnil k mlékárenskému družstvu další informace a dodal, že „to byla společná iniciativa vesnice a někteří staří obyvatelé si to ještě pamatují, jak se v období od konce první světové války prakticky až do 50. let minulého století řezal na rybníku led a skladoval se v seně, aby se až do léta udržela dostatečná zásoba ledu a mohlo se tak chladit to, co bylo třeba. Tato technika byla známá i z pivovarnictví, což blíže popsal historik Erich Pello tak, že u každého pivovaru býval dříve rybník sloužící k chlazení, a každou zimu se dělníci snažili nařezat a nalámat co nejvíc ledu - a tehdy bývaly zimy mnohem chladnější než máme dnes. Led se potom navážel koňskými potahy a saněmi do hlubokých sklepů s nízkou teplotou, skládal se ke stěnám a obaloval slámou, aby díky tomu odtával co nejpomaleji. Led se skladoval v ledárně mlékárenského družstva, bylo to v budově vedle současného farmářského obchůdku na ulici Hlavní (německy Hauptstrasse). Roku 1959 byla ledárna nahrazena novým mrazicím zařízením. Myslivci z regionu tam ještě pořád skladují ulovenou zvěř. To, že zimy bývaly dříve tvrdší než ty současné, jak zaznělo z informace místního historika, se odráží také v dalších vzpomínkách pamětníků. Dříve totiž sloužil družstevní rybník rovněž jako oblíbené místo zábavy a v zimě se tam scházely děti a vesnická mládež při bruslení. Jedna obyvatelka vzpomínala na své dětství v 70.-tých letech minulého století. Na gymnázium chodila do Hornu a bydlela přes týden v internátu, ale dokud ještě chodila do školy doma, tak pro ni platilo stejné přísné pravidlo jako pro ostatní školáky z vesnice: nejdřív domácí úkoly a pak rychle ven. S kamarády pak společně chodívali na bruslení, do lesního domku, který si sami vybudovali ve větvích stromu, nebo i lyžovali – to se tato pamětnice naučila v Oberretzbachu. V jedné z vesnických uliček si děti postavily dokonce i vlastní skokanský můstek. Volné a svobodné pobíhání až do večeře patří k nejsilnějším dětským vzpomínkám mnoha lidí různých generací.
06
„Družstevní rybník“
Kopcovitá krajina severozápadního Weinviertlu, která se rozprostírá kolem nás, je po celý rok převážně zelená. Jedná se o přírodní rezervaci, takže si nesmíme natrhat květiny rostoucí na okraji cesty. To, co se skrývá v zemi pod našima nohama, jsou vrstvy prastarých usazených hornin. Geolog Thomas Hofmann konstatoval, že Waldviertel byl vysokým pohořím, které se v době karbonu zvrásnilo. Na zemi se dají ještě pořád najít mušle, a platí to zejména pro vinohrady. Jsou to stopy minulosti staré miliony let. Mušle, plži a nánosy písku odkazují na tropické klima, které zde původně panovalo, a také na propojená moře, která se táhla od Weinviertelu až k Indo-Pacifiku na východě. Tato dávná minulost vytvořila jak geologický základ celé oblasti, tak i rozhodující předpoklady pro pěstování vína ve Weinviertelu. Charakteristickou chuť dodávají vínu ve svahových polohách od lesů směrem dolů do Weinviertelu zejména primární horninové půdy ze žuly a ruly. Kam až oko dohlédne, vidíme kolem sebe v kopcovité krajině severozápadního Weinviertelu všude vinice. Při bližším pohledu rozeznáváme i jednotlivé parcely – ukazují nám odlišný vzhled a pestrobarevný obraz podle toho, jaké zvolil vinař způsoby obdělávání půdy a odrůdy hroznů, a jaké půdní podmínky na parcele panují. Různé mohou být i metody práce s půdou a vinnou révou, nebo také zvolený typ kůlů a sítí. Někdy tvoří "vinici" v tomto regionu pouze tři nebo čtyři řádky; majetek vinaře se zde často skládá z řady drobných roztroušených parcel. Za svoji rozmanitost, tvořenou tímto pestrým kobercem vinic, vděčí zdejší krajina také tomu, že kulturní krajina v okolí nebyla ovlivněna velkými polnostmi mohutných zemědělských podniků. Historik Erich Landsteiner z Mitterretzbachu zkoumal místní obvyklý způsob hospodaření na půdě, tvořený drobnými rodinnými hospodářstvími. Podařilo se mu dohledat, že v 17. a 18. století mohla jedna osoba obhospodařovat nejvýše jeden hektar vinice, což znamená na rodinu dva hektary. Dodnes jsou v regionu Weinviertel k vidění poměrně malé vinice, které jsou výsledkem dlouhé tradice dědických podílů, která vedla k tomu, že vinař nebo zemědělec vlastnil velmi rozptýlené drobné půdní parcely. U orné půdy bylo v 70. letech 20. století provedeno scelení, kdy byly zemědělské plochy sloučeny a reorganizovány, aby se zemědělská výroba přizpůsobila moderním požadavkům. Vinic se tato reforma však netýkala. Zmíněné stručné informace ukazují na složité sociální a ekonomické vztahy při výrobě vína a jejich dopad na krajinu. Vinařství představuje souvislosti mezi vlastnickými vztahy, způsoby obhospodařování a ekonomickou praxí, stejně jako mezi pracovní silou a odměňováním, což je patrné i v krajině. Trend koncentrace ploch vinohradů, převládající od 70. let minulého století, pokračuje i v tomto regionu. I když stále ještě platí, že 41 procent dolnorakouských pěstitelů vína má vinici menší než jeden hektar“, a vlastní společně pouhých 5,7 procent plochy vinohradů.
07
Krajina, půda, pěstování vína
Takzvaný Svatý kámen, na kterém se zde nacházíme, je oblíbeným místem pro setkávání a vyhlídku do okolí. Díky své poloze v nadmořské výšce 320 m toto místo umožňuje daleký výhled na Moravu a do okolí Retzu. V závislosti na počasí je vidět i rakouská hora Schneeberg, ale také moravské Pavlovské vrchy. Někdy je vidět i vodní pára vystupující v České republice z jaderné elektrárny Dukovany, vzdálené 30 km. Dříve zde bývalo důležité poutní místo a tehdy poutníkům ukazovalo cestu k obrovskému kostelu na kopci mnoho Božích muk. V areálu se nacházela kašna, kolem které byla později vystavěna dosud viditelná kaple. Podle údajů v archivech prý pramen uzdravil několik nemocných. Název "Svatý kámen" odkazuje na miskový kámen, který se nachází několik metrů od kaple. V současnosti je Svatý kámen vyhledáván jako místo setkávání i pro gastronomické zážitky. Od května do září zde vinaři z regionu každý víkend rozlévají svá vína a nabízejí lokální speciality, jako je např. „houska od Svatého kamene“ a domácí pomazánky i sladkosti. Zpočátku se v době starosty Andrease Haase počítalo se Svatým kamenem čistě jako s „kulturním stánkem“, nakonec zde však na podnět řady lokálních hlasů byl v roce 2008 zřízen v rustikální chatce vinný šenk. Jeden z organizátorů těchto změn Karl Binder to popsal tak, že za ním přišel místostarosta Helmut Löscher s návrhem, aby nahoře společně něco podnikli. Lidem tehdy vadilo, že na kopci není žádný život...“ Budovu šenku financoval Spolek pro obnovu vesnice společně se Spolkem vinařů. Šenk byl postaven s účinnou podporou místních obyvatel, kteří sami přiložili ruku k dílu. Obec převzala výstavbu toalet včetně nádrží pro vsakování a nádrží na odpadovou vodu. V současnosti je Svatý kámen oblíbeným výletním cílem místních obyvatel a turistů z okolí. Různé slavnosti a setkání zde organizují také různé spolky jako např. Sbor Dobrovolných hasičů a Krojovaná kapela Retzbach. K těmto nejvýznamnějším akcím, přesahujícím rámec regionu, se řadí také společné česko-rakouské akce s hudbou. Konají se tady ale i soukromé oslavy, například i svatby. Atmosféru zvláštním způsobem vytváří, ne-li přímo inscenuje, zejména oblouková konstrukce můstku k vyhlídkové plošině. Umělecko-architektonické ztvárnění realizovala obec Retzbach ve spolupráci se zemí Dolní Rakousko a s dobrovolníky z obcí Ober- a Mitterretzbach. Toto dílo, v kronice nazvané jako "Kultur Ensemble", bylo slavnostně otevřeno roku 1999. V těchto aktivitách se odráží všeobecný současný trend, kterým je komodifikace regionu, a ten se tak stává atraktivnějším a také se stává značkou. V této souvislosti stojí za zmínku rovněž kovoý zámek obrovských rozměrů s výhledem na vinařskou stezku Weinviertlu, jak stojí napsáno na tabulce. Tyto skulptury představující otvor zámku pro klíč se nacházejí v Dolním Rakousku na různých místech. Jedná se o marketingový projekt vinařské stezky Weinviertel West a podle reklamní agentury Dolního Rakouska symbolizují "klíčové zážitky" a klíčové vyhlídky. Reklamní charakter tohoto zobrazení místní krajiny a kultury pěstování vína nelze přehlédnout. K dispozici je také vlastní zážitková vinařská mapa a aplikace, které představují region a jeho zajímavosti.
08
Svatý kámen
Podél cesty zde probíhá hranice Rakouska s Českou republikou. Tento hraniční pás má za sebou pohnutou historii. V období císařské a královské monarchie se horizont každodenního života přirozeně odehrával na obou stranách hranice. Hranice jako taková neexistovala. Politicky byla hranice sice vyznačena, ale podle historika Winfrieda Garschy ji obyvatelstvo prakticky nevnímalo a nijak neovlivňovala jejich životy. Četné rodinné příběhy ukazují vztahy, sňatky, změny bydliště a existence mezi Rakouskem a Českou republikou. A v některých rodinách se i zde v obci najdou vzpomínky na "českou nebo moravskou babičku", která přišla za prací do Rakouska a už zde zůstala. Teprve v průběhu 20. století se z dřívější blízkosti a ze sousedských vztahů staly „cizí“ země i lidé. Nacionalistické proudy způsobily, že hranice nabyla symbolicky a politicky na významu. S koncem první světové války přišel i konec Habsburské monarchie a zintenzivnily se konflikty týkající se rozdělení území. Další zlom mezi sousedními zeměmi přinesla druhá světová válka. Roku 1938 muselo Československo na základě Mnichovské dohody postoupit Německu sudetoněmecká území. O několik měsíců později pak obsadila německá vojska násilně i zbytek Československa. Nacistická nadvláda zničila „více než 800 let trvající soužití a sousedství Čechů, Němců a Židů v českých zemích“, konstatoval historik Arnold Suppan. To se pak projevilo i v okamžitém vyhnání a brutálním nuceném vysídlení německého obyvatelstva po skončení druhé světové války. Hranice se stávala stále více také jazykově-kulturní dělicí linií. Roku 1948 došlo v Československu k převzetí moci komunisty, což mělo pro všední život lidí žijících v pohraničí dalekosáhlé důsledky. Byla vybudována tzv. železná opona, která byla přísně střežena vojáky pomocí nataženého ostnatého drátu a vybudovaných hlídacích věží. Sociální vztahy mezi oběma regiony byly výrazně ztíženy. Historik Hanns Haas prováděl o této době s pamětníky rozhovory a z nich popisuje, že: „Samozvaní čeští pohraničníci hlídali s nabitými zbraněmi hraniční čáru. Sovětské jednotky sídlily na celnici a střílely na všechno, co se jen pohnulo.“ Jeden z místních obyvatel si vzpomíná na dětské „zkoušky odvahy“, které se v 70. letech minulého století odehrávaly podél hranice: Děti a mládež se sázely, jak daleko si kdo troufne „naproti“, tedy přes hranici. Železná opona pro ně ztělesňovala nebezpečí, ale také je něčím přitahovala. A pak přišla revoluce. Odstraňování železné opony bylo v tomto regionu zahájeno již 4. prosince 1989. V kronice obce Retzbach se o této události dozvíme následující: "Dne 22.12.1989 padla železná opona i u nás'. (…) Na hranici byla zorganizována malá slavnost za účasti politiků obou zemí, mnoha zvědavých občanů a hudební kapely Unterretzbach. Tuto událost má připomínat strom, který byl zasazen při této příležitosti. Po proslovech mohli jít všichni – bez cestovního pasu – do sousedních Hnanic (Gnadlersdorf)“. Díky vstupu Rakouska do EU v roce 1995 a České republiky roku 2004 se dřívější přísné rozdělení stalo minulostí a změnilo se ve společný otevřený Schengenský prostor. Všední den v oblasti na obou stranách hranice v současnosti opět charakterizují těsné vazby. Češi i Rakušané již běžně zahrnují sousední zemi do svých nákupních zvyklostí. Pravidelná cesta do Česka ke kadeřníkovi, na manikúru nebo do restaurace nyní patří k běžným součástem života lidí žijících v blízkosti hranice.
09
Život na hranici
Kam jen oko dohlédne, vidíme vinice. Půdu zde obhospodařují její vlastníci i nájemci s různým vztahem k zemědělství a vinařství. V současnosti najdeme v Retzbachu již jen málo vinařů, kteří se této práci věnují tzv. na plný pracovní úvazek. – V Mitterretzbachu jsou to dva; v Oberretzbachu existuje již jen jeden takový podnik. Víno se v současnosti pěstuje často na přivýdělek nebo také pro vlastní spotřebu. Takoví vinaři se zde označují jako „vinaři z nadšení“ nebo „garážoví vinaři“. Někteří z nich si zkoušejí vinařství coby novou pracovní oblast vedle svého hlavního zaměstnání jako tzv. „neovinaři“, jiní obhospodařují vinohrady zděděné po předcích a vyrábějí si vlastní víno formou vedlejšího zaměstnání. Vášeň pro víno a vinařství se tak projevuje nejrůznějšími způsoby. Pěstování vína patří k vysloveně náročným druhům zemědělské činnosti, která vyžaduje mnoho vědomostí o příslušném vinohradu, vinné révě a jednotlivých pracovních krocích, a kromě toho vyžaduje - zejména u menších podniků - i nadále spoustu ruční práce. Fyzická práce je zapotřebí během celého roku. V zimě se vinná réva stříhá a brzy na jaře se vyvazují letorosty. Prostor s hrozny musí být zbaven přebytečného olistění. Kromě pravidelného nahrazování špatně rodících nebo napadených keřů révy novými sazenicemi vyžaduje neustálou péči také půda. Pod révou se půda okopává, nebo se oseje nazeleno a pak se pravidelně seče. Kromě toho se musí vinice – s výjimkou odrůd révy, které jsou rezistentní vůči plísním - vždy po několika týdnech postřikovat fungicidy. K tomuto tématu se přistupuje velmi různě. Zatímco bio-vinaři postupují proti plísním pomocí síry a dalších prostředků, jako je například síran měďnatý, důvěřují komerčně pracující zemědělci syntetickým účinným látkám se systémovými účinky. Na přelomu tisíciletí zažilo i rakouské vinohradnictví přechod k ekologickému způsobu pěstování vinné révy a výroby vína. Plochy biologického hospodaření se v Rakousku v letech 2002 až 2018 více než zdvojnásobily. V roce 2018 pak tvořily 25% zemědělské půdy. Změnu způsobu myšlení zemědělců často podmiňují jejich politické postoje a způsob, jakým nahlížejí na přírodu, ale roli hrají také osobní zkušenosti. Bývalý ředitel společnosti Wein Marketing Austria, Willi Klinger, uvádí jako příklad jednoho vinaře, který označil za „perverzní“, pokud by musel svým dětem při procházce vlastními vinicemi zakazovat mlsat hrozny, protože jsou ošetřené postřikem pesticidů. Z podobných zjištění pak kvůli ohledům na potomky u pěstitelů stále častěji dochází ke změně názorů a přechodu k udržitelnému způsobu hospodaření. Vrcholem roku je samozřejmě podzimní vinobraní. Tehdy se ukážou plody tvrdé práce. To, jak nakonec víno po naplnění do lahví skutečně chutná, je výsledkem různých rozhodnutí, několikaměsíčního provázení celého procesu a dobře rozmyšlených kroků. Skutečné umění výroby vína spočívá v pečlivém zvážení důsledků jednotlivých kroků, vyžadujících cit a zkušenosti. Řadu rozhodnutí je třeba učinit v týdnech a měsících po sklizni. Vinařství tedy vyžaduje značné know-how i jemnocit a závisí také na různých neovlivnitelných okolnostech, ke kterým patří například počasí. Přitom se jedná o intenzivní smyslovou zkušenost.
10
Pěstování vína
Existují viditelné i neviditelné hranice. Nejdříve jsme kráčeli podél rakousko-české hranice, která zanechala viditelné materiální stopy a vzpomínky. Tady na rohu můžeme vidět bývalou celnici obce Mitterretzbach, kde sídlila pohraniční stráž. Ulice, na které se nachází, se v současnosti jmenuje Evropská, německy „Europastraße“. Tento název poukazuje na sousedská propojení a nadnárodní otevřenost. Ulice směřuje k současné české hraniční stanici nahoře na kopečku severním směrem. Kousek za ní připomíná pomník bývalou českou celnici, která byla v roce 1938 – krátce před zabráním takzvaného „území Sudet“ – ostřelována, dobyta a vyplundrována německy hovořícími národními socialisty. Na místě, kde se v minulosti kvůli železné oponě prostě nešlo dostat dál, mohou v současnosti obyvatelé díky Schengenskému prostoru překonávat hranici bez jakékoliv kontroly. S kopce dolů se blížíme k obci Retzbach, přesně řečeno Mitterretzbach, za kterým bezprostředně následuje Oberretzbach. Roku 1965 byly obě tyto místní části spojeny a roku 1970 došlo spolu s Unterretzbachem k administrativnímu sloučení v jednu obec. V současnosti má Oberretzbach celkem 122 a Mitterretzbach 246 obyvatel. Co do čísel se tedy jedná ve srovnání s 634 obyvateli dominantního Unterretzbachu o menší vesnice. Liší se rovněž vlastnické vztahy a velikostní poměry. Dá se říct, že toto mají obě menší části Mitter- a Oberretzbach společné. Alespoň to lze vytušit z konstatování místních obyvatel, která vyznívají v tom smyslu, že se mladí lidé z Ober- a Mitterretzbachu dosud s protějšky z Unterretzbachu prakticky nevdávají a nežení. Dalším příkladem je to, že na podnět bývalého místostarosty Retzbachu, Helmuta Löschera, se zpočátku u Svatého kamene (německy am Heiligen Stein), u kterého jsme se před chvílí také zastavovali, nesmělo nalévat víno z vinařství v Unterretzbachu. Předseda vinařského spolku Karl Binder si vzpomíná, že když tamější hostinec vybudovali a uvedli do provozu, platilo pravidlo, že je k dispozici pouze pro podniky a spolky z Mitterretzbachu a Oberretzbachu. Pomyslné hranice ale platily i mezi oběma menšími vesnicemi Mitter- a Oberretzbach. Patřil sem například obřad odchodu nevěsty z obce. Rodák z Mitterretzbachu ve svých 93 letech vypráví, jak musel mládence v obci hostit vínem, aby z Oberretzbachu symbolicky „propustili“ jeho ženu. Symbolický charakter má také tzv. Morib'schau, tedy společné překračování hranic obce každoročně na den sv. Marka 25. dubna. Při této příležitosti obcházejí dospělí a zejména mladí zástupci obce jednotlivé hraniční kameny a natírají je vápnem, aby obnovili značení hranice. V minulosti to bývalo pro kontrolu hranice skutečně nutné. Při této příležitosti se zjišťovalo, zda nebyly kamenné mezníky tajně záměrně nebo i omylem posunuty. V současnosti se jedná spíše o společnou turistickou akci rodinného charakteru. Dříve sloužilo putování Morib´schau také k tomu, aby se vesnická mládež s hranicemi své obce řádně seznámila. Až do covidové pandemie bývala tato akce zvykem také v Retzbachu.
11
Evropská ulice
Nacházíme se v Mitterretzbachu v Kaffeegasse, česky v Kávové uličce. Je to stará vesnická ulice s původní zemědělskou zástavbou; směrem nahoru se na ní nacházejí také sklepy a bytové domy. Rekreanti z Vídně si v Kávové uličce pořídili venkovské bydlení a s láskou je rekonstruovali. Tato lokalita přitahuje zejména lidi z uměleckého a akademického prostředí, ale cestu si sem našli i další. Řada z nich se věnuje zahradničení na tradičních pásech zemědělské půdy za jednotlivými domy. Zabydleli se zde například umělec z Vídně s rodinou, který zde má i ateliér, dále profesor historie, ředitelka muzea a řada chalupářů na penzi. Spolu s nimi tu najdeme také místní obyvatele, kteří si vybudovali novostavby s moderními standardy současného bydlení, nebo žijí v obci v řadových a bytových domech. Pokračující digitalizace společnosti a zavádění četnějších možností práce z domova jako důsledek covidové pandemie v posledních letech výrazně změnily způsob práce i života. Vedlo to k tomu, že v řadě profesí se dá pracovat flexibilněji a dá se říci, že osobní život a práce už nemusí být nutně odděleny tak, jak jsme byli dříve zvyklí. Proto lze pozorovat, jak obraz vesnic a život v nich stále více utvářejí nově přistěhovaní obyvatelé z měst. Projevuje se to například na trhu s lahůdkami v Retzu, vzdáleném odsud jen několik kilometrů. Trh se od roku 2020 koná vždy v sobotu. Nabízejí se tam na deseti až dvaceti stáncích zemědělské produkty z regionu, jako jsou zelenina, vejce, sýry, maso a víno, ale také kulinářské delikatesy. Trh si velmi oblíbili zejména nové obyvatelé, kteří se přistěhovali z Vídně, a stal se proto důležitým místem sociálních kontaktů. Velmi dobře lze hodnotit také kulturní nabídku v regionu: vedle autorských čtení, nejrůznějších představení, koncertů a filmových projekcí se v Retzu organizuje renomovaný festival, který oslovuje zejména zájemce o umění a kulturu. Již více než 15 let se tento festival s názvem „Otevřené hranice – německy Offene Grenzen“ koná v létě v Retzu a ve Znojmě, a uvádí opery, koncerty, autorská čtení, divadelní představení a výstavy. Na příslušené internetové stránce se dočtete, že festival vznikl za účelem objevení a obnovy společného kulturního prostoru na obou stranách česko-rakouské hranice. Roku 2022 byl v Unterretzbachu založen tzv. „Spolek pro zachování a podporu umění a kultury“, který s podporou místního podnikatele provozuje tzv. „kulturní prostor Retzbachu“. Na hlavním náměstí v blízkém městečku Retz se nachází i tzv. "Weinquartier", což je největší lokální vinotéka Dolního Rakouska se zvláštním důrazem na regionální vína. Je výrazem vyšší vinné kultury, která se rozšířila také na oblast venkova. Neustále rostoucí nabídku lze sledovat rovněž v oblasti gastronomie. Roku 2021 založili nadšenci, kteří se sami nazvali „vášnivci rozkoše“ iniciativu slow food village Retz. Následovali tím hnutí, které vzniklo roku 1999 v Itálii – tedy Cittá Slow. Cílem je zlepšení kvality života pomocí zvýšení kvality regionálních zemědělských produktů a jídel a také podpora regionální kuchyně obsahující lokálních rostlinné a živočišné výrobky.
12
Kaffeegasse
Kolem sebe můžeme vidět zahrady s ovocnými stromy, květinami a záhony. Jedná se o plochy zemědělské půdy za staveními. Názorně ukazují, že v dřívějších dobách byly pro přežití na venkově nutné kombinované způsoby výroby a různé zdroje příjmů. Ve vesnicích uličního typu ve Weinviertlu byly práce a bydlení úzce propojeny. Každodenní život zde utvářely různé způsoby zemědělského využívání půdy i získávání příjmů. Například manželé Landsteinerovi, kteří jsou již v důchodu, provozovali od 60. let minulého století pěstování vína, které jim zabezpečovalo neustálou práci po celý rok. Na zemědělské půdě za domem – jak je v tomto regionu obvyklé – se pěstovalo ovoce a zelenina; kromě toho chovala rodina i zvířata. Penzista Landsteiner popisuje, že mívali jednoho koně, dvě krávy a dvě jalovice, a také chovali čtyři až pět prasat, to všechno jen pro vlastní spotřebu. Dále dodává, že pro velký dobytek nikdy neměli dost krmiva, protože v oblasti tak málo prší. Hospodář Landsteiner pak jako první z vesnice všechny velké kusy prodal, koupil tři chovné prasnice a sám si choval selata, takže pak porážel přibližně čtyřicet prasat ročně. Tato domácí užitková zvířata sloužila pro vlastní spotřebu i na prodej, a totéž platilo pro výnosy obilí, brambor a řepy, nebo i domácí výrobky jako například marmelády z ovocného sadu. Všichni zemědělci však nevlastnili tolik půdy, aby mohli vést slušný život nebo aby se z ní alespoň mohli uživit. Vesničané, kterým patřily jen malé pozemky, se nazývali „chalupníci“. Jejich pozemky sice nestačily k obživě, ale přesto jim nabízely určité zajištění. Na svůj domek i živobytí si vydělávali prací u sedláků, kteří měli větší polnosti. Venkované, kteří vlastní dům neměli, žili nastálo v nájmu přímo na statcích u sedláků, pro které pracovali. Na jídlo, bydlení i trochu peněz navíc si vydělávali tak, že dávali svoji pracovní sílu k dispozici větším sedlákům nebo řemeslníkům. Byli závislí na své denní mzdě a zaujímali v hierarchii venkovského obyvatelstva nižší postavení. Sociální a ekonomický historik Erich Landsteiner blíže popisuje, jak fungovala námezdní práce. Sedlák stanovil nádeníkovi, kolik dnů si musí u něj odpracovat jako nájem za bydlení, a to, co si nádeník – často i s manželkou – odpracoval navíc, dostal zaplaceno.“ Historik Michael Mitterauer popisuje, že ubytovaní nádeníci směli za svoji práci někdy i sami obhospodařovat část půdy, která statkáři patřila. Někdy také mohli jako součást odměny využívat malý zemědělský pozemek nebo i vinici pro osobní potřeby. Díky tomu si obstarávali část obživy touto formou pěstování plodin a chovu zvířat – bývaly to například kozy a králíci. Dokládá to i historik Erich Pello a vysvětluje, že sedlákovi, u kterého nádeníci směli bydlet a pracovali pro něj, museli také jako další protislužbu hlídat kozy, dojit krávy, pracovat ve vinohradu, ale za to si mohli třeba vylisovat nějaké víno a někdy to víno i sami prodat.
13
Přežití na venkově
Farmářský obchůdek vybudovali v roce 2003 tehdejší místostarosta Helmut Löscher a obecní radní paní Maria Habrina. Podnětem se staly nepříznivé okolnosti v lokálním zásobování, které již nebylo z důvodu uzavírání stále více místních obchodů spolehlivě zajišťováno. Dříve zde fungovala celá řada lokálních podniků. Kromě firmy Blei nebo dřívějšího obchodu rodiny Rothovy vyprávějí obyvatelé, kteří zde vyrůstali, také o místních řemeslnících: ve vesnici fungovali tři ševci, dva krejčí, truhlář, zedník a kolář. Lokální zásobování je na celém rakouském venkově na ústupu. Deník Standard informuje, že v obcích s méně než 5.000 obyvateli nemá 44% obyvatel v okruhu deseti minut chůze pěšky k dispozici obchod, takže téměř 80% využívá pro nákupy často automobil. Jako protiopatření tomuto nežádoucímu vývoji se za podpory firmy AGRAR PLUS, který se zabývá vývojovými projekty, a díky prostředkům EU podařilo otevřít farmářský obchod v Mitterretzbachu. Nazývá se Bauernshop, kdy použití anglicismu je zde záměrné – v regálech zde najdete totiž nejen produkty zemědělství, ale i výrobky denní potřeby. V roce 2020 se obchodu v důsledku covidové pandemie dařilo velmi dobře. Řada obyvatel, kteří v obci pobývali dříve jen sporadicky a většinou jen o víkendech, se v této době nastěhovali na venkov na delší dobu. Pracovnice, které jsou v obchodě zaměstnány, pocházejí rovněž z regionu a práce v obchodě je pro ně srdeční záležitostí. Takový obchod nabízí v souladu s principem přímého zásobení zejména zemědělské produkty z regionu jako je víno, lisované šťávy, marmelády nebo nakládaná zelenina. Koupit si zde lze také od selek z okolí domácí pečivo, ale i čerstvý chléb, krájené uzeniny a maso. Kromě toho je zde na výběr zboží denní potřeby jako mouka, cukr, těstoviny, rýže nebo instantní polévky. Největší ruch bývá v obchodě hlavně v neděli. Průměrně si odsud zákazníci odnášejí kolem 40 moučníků. Společenský význam a ocenění zemědělských přímo prodávaných produktů se v posledních desetiletích výrazně zvýšilo. Ve městě i na venkově se otevřely farmářské krámky, které prodávají regionální produkty i v biokvalitě a daří se jim přitáhnout klientelu s odpovídajícími příjmy, která je kritická ke konzumnímu způsobu života. Nároky na kvalitu potravin a stravování výrazně stouply, což je vidět i ve Weinviertlu na pestré nabídce kvalitních vín a vybrané kuchyně.